Foliáže a floky

Napsal Radek | 29. dubna 2020

imageNěkolik minulých příspěvků popisovalo stavbu koster modulů a její teoretickou a technickou přípravu. Tentokrát bych rád napsal něco o tvorbě krajiny.
Ale nečekejte žádná objevná zjištění nebo převratné postupy - inspiroval jsem se z mnoha zdrojů, které zde hrdě přiznám, a následně se pochlubím, jak jsem to celé zkombinoval. (Ostatně tento text vzniknul původně pro potřeby modelářského kroužku, ale s příchodem korona krize jsem ho poupravil a zneužil jinak.)


 

imagePrimární inspirací při krajinotvorbě je... (tramtadadá) reálná krajina. Hned nám naskočí několik ALE. Když pomineme deformovaný svět panelových kolejišť, na modulech můžeme například striktně dodržet měřítko a dostat se jen na úzké okolí tratě. To ostatně předvádím hned v prvním článku tohoto webu. Pro rozsáhlejší celky tuto metodu perfektně ilustruje fotka Mladče.

imageNicméně takto bychom se daleko nedostali, a tak nastupují úpravy a zjednodušení. Nejběžnější je krácení délky ve směru trati. Namísto obřích lánů, lesů a luk ztvárňujeme políčka, hájky a remízky, které se obvykle vejdou na 3/4 délky modulu, přičemž k celku ještě oboustranně přidáme přechodovou část podle klubových norem.
Ve směru kolmo k trati dochází nejčastěji ke zjednodušování a zužování náspu, vynechání "země nikoho" podél trati a umísťování staveb nebo stromů příliš blízko kolejí.

imageKdyž už jsme vyřešili, co bude modul zobrazovat, dostáváme se k praktickému provedení. U traťových modulů je základem polystyrenová (styrodurová) krajina, po vytvarování nakašírovaná papírovými ubrousky. S tou se pracuje velice dobře a je svolná k dodatečným úpravám. Naopak staniční a podobné díly stavíme obvykle na celodřevěném podkladu (deska), takže to chce buďte hodně dobře plánovat a ten plát překližky předem proděravět anebo ořezat. Druhou variantou je poradit si s tou absolutní rovinou a alespoň opticky ji rozbít.

imageJako názorný příklad si beru smyčku z aktuálního projektu. Její povrch tvoří celoplošně 8mm překližka. Z  pevnostních, přepravních a mnoha dalších důvodů je v ní jen minimum prostupů a veškeré terénní nerovnosti tvoří jen korkové podloží a stejně silné tvarovky, kterými zdvíhám cestu na úroveň temena kolejnice.
Základem je klasický hliněný posyp, sjednocení podkladové barvy a příprava zpevněných povrchů. První jednolité podkladové flokování vypadá naprosto jednotvárně a barevné rozdíly na fotce jsou způsobeny čistě optickými příčinami (měnící se sklon trávy vůči ose foťáku).

imageDalší postup je přesně ve stylu návodů pana Vladimíra Zusky. Nejnižší místo patří vodě - a platí i opačně - tam, kde naznačíme sytě zelenými tóny mokřinu, divák podvědomě vnímá dolík.
Směrem nahoru se dá jít snáz prostým vršením materiálu, ale, stejně jako v předchozím případě, je mnohem snažší použít slámových tónů trávy k dosažení vjemu suchého, a tedy vyvýšeného místa.

imagePo teoretickém úvodu pojďme k praxi. Když pomineme archaické metody barvených pilin a jednolitých koberců, travní (i jiné) povrchy lze vytvořit nalepením hotové foliáže anebo flokováním. Na první pohled je nejvýraznějším rozdílem cena, ale situace je složitější. Chcete-li flokovat (=nanášet materiál elektrostatickou cestou), potřebujete výbavičku. Fotka v odkazu zachycuje pouze mnou nejpoužívanější pomůcky a i tak je cenovka přes tři tisíce. Určitě flokovačka, zdroj, různé druhy "trávy" a nádoby; na další si každý modelář přijde časem. Pro základní orientaci doporučuji článek brněnských kolegů. K jejich postupu mám několik výhrad plynoucích ať už z jiného charakteru modelované krajiny anebo jiných pomůcek. Každopádně všechny cesty vedou k výsledku, který obsahuje několik vrstev floků a různých posypů a ve finále obvykle potřebuje "dozdobit" keříky, vyššími bylinami a dalšími drobnostmi. Finanční náročnost vlastně nelze přesně spočítat, ale odhadem začíná na čtyřech stovkách za  čtvrt čtverečního metru, což odpovídá jednomu traťovému modulu. "Výzdoba" této plochy cenu zvedne klidně do řádu tisíců a především nesmíme zapomenout na časovou náročnost. V zimě v temperované dílně lze flokovat nanejvýš jednu vrstvu denně. V létě možná tři. Samozřejmě to po dobu práce zabírá i prostor a o nepořádku se ani nebavím.

imageOproti tomu práce s foliážemi je relativně rychlá. Podle typu a výrobce se zespod sloupne ochranná vrstva anebo oškube přebytečné rouno, natrnají (nikoliv nastříhají!) se kusy odpovídající potřebné ploše. Pokud použijeme dostatečně husté lepidlo, stačí do něj kousky natlačit, vzájemně prolnout a nechat zaschnout.
Když tak vzpomínám, samostatnou foliáž jsem použil naposledy na výborných kurzech Dana Buchtely. Podle mého vnímání jsou na modulech použitelné především složitější typy s mnoha vrstvami z materiálů, které buďto nemám v zásobě anebo s nimi prostě neumím pracovat. A tím se dostávám ke kombinaci foliáže s flokováním...

imageKombinování materiálů má obrovké využití. Zjednodušeně řečeno - flokujeme jednoduché (jednolité) plochy, foliáže modelují více strukturovaný porost. Jedním z úskalí je výškový nesoulad. Většina hotových foliáží je i po "oškubání" na zhruba pětimilimetrovém podkladu. Což je skoro rovno výšce ručně flokované louky. Tím vznikají schody, které je třeba "zakopat" do terénu, rozcupovat na tenko anebo zamaskovat. Pokud ale kusy foliáže znázorňují keře jako na předchozím obrázku, je jejich vyvýšení naopak žádoucí.
Staniční modul na sousedním obrázku využívá foliáž kvetoucího pole, okolo kterého, stejně jako na straně výpravní budovy, je flokovaná tráva. Přes koleje byly použity různé zbytky foliáží sjednocené doflokováním drnů. Řídký jehličnatý les je taktéž zasázen do kupovaného podkladu, což bylo ve výsledku velkou úsporou času.